hysterektomie – odstranění dělohy ve 30 letech

Hanka

Obě moje těhotenství byly složité. Nebudu se rozepisovat o strastech umělého oplodnění, ale ano. Obě moje děti jsou z IVF. Jednoduché nebylo miminko počít, ani ho donosit – u syna i u dcery mi hrozil předčasný porod od 26. týdne těhotenství. A tak nejkrásnější období v životě ženy pro mě byla nemocniční postel a čtyři bílé zdi.

První syn se měl narodit plánovaným císařským řezem pro polohu koncem pánevním. Jak už to tak ale bývá, lékaři míní, miminko mění. Syn se začal drát ven o den dříve, naštěstí v den nástupu do porodnice. Porod byl krásný, spinální anestezie, manžel u porodu. Vše v poklidu s usměvavým personálem. Vzpomínky zalité sluncem. Co se rekonvalescence týká, hodně mě omezovala skutečnost, že jsem rozříznutá téměř na dvě poloviny.

Mám strach z jehel, každé větší zranění nesu těžce. Ale zvládla jsem to. Po porodu mě trápilo pouze vypouklé bříško, což jsem svalovala na špatně zavinutou dělohu – netuším ani kde jsem na tom byla, ale prostě jsem si to tím omlouvala. Časem se spodní část břicha celkem stáhla a já nic neřešila.

Teď už vím, že jsem měla a dodnes mám totálně v háji střed těla. Kvůli rizikovému těhotenství, když se mi zkracoval čípek a tvrdnutí břicha bylo i 5x do minuty, jsem se naučila absolutně vyřadit břišní svalstvo a vše tahat zády.To stejné, co se držení těla a zapojování svalů týká, jsem praktikovala i u druhého, stejně rizikového těhotenství.

Druhý porod, opěr císař skrze polohu miminka, už nebyl takovou procházkou růžovým sadem. Moc jsem se na něj díky předchozí zkušenosti těšila, ale vše bylo jinak. Horor. Spinální anestezie mi byla špatně píchnuta, umrtvení nezabralo a začali mě řezat zaživa. I přes moje protesty, že mě to bolí, jsem byla chlácholena anestezioložkou, že to nebolí, že to jenom cítím. Až jsem křičela bolestí na celý sál, ať mě konečně uspí, přestala mi milá paní doktorka utírat tekoucí slzy a přispala mě. Následek? Narodila se mi zdravá krásná holčička a já si dodnes nesu hluboko v sobě bolavou skutečnost, že mi můj druhý a poslední porod někdo ukradl.

Následovala řada komplikací a bolestí, které by i na dvě ženské byly moc. Očistky mi neodcházely, jak měly, dostávala jsem injekce, které měly proces rozjet. Bohužel. Nepomáhala ani dilatace děložního hrdla, kdy se mi dvě začínající doktorky snažily čípek otevřít násilím a cpaly mi do něj prst – za plného vědomí.

Po propuštění domů jsem na záchodě málem vykrvácela a po několika návštěvách pohotovosti se rozhodlo revizi dělohy. Tu jsem podstoupila s tím, že ještě tentýž den se vrátím domů k maličké dcerce – tehdy jí bylo 14 dní. Na sále jsem málem vykrvácela a dostala dvě krevní transfúze.

Bohužel, krvácení se opakovalo i nadále a po poradě lékařů mi byla doporučena hysterektomie – odstranění dělohy – v 30 letech. Co naplat. Vrostlá placenta vyléčit nejde a tak jsem podstoupila necelý měsíc od císařského řezu další operaci – měla být provedena laparoskopicky + přes pochvu. Bohužel opěk komplikace – dvě operace takto brzy po sobě ukázaly, že děloha je přirostlá k močovému měchýři, takže operace byla provedena opět řezem na břiše – opět v jizvě, která se ještě nestačila ani zahojit.

Děloha mi byla odebrána, přičemž mi poranili močový měchýř. Bolesti po probuzení šílené, opiáty nepomáhaly, nic. To, že jsem byla další týden bez mé maličké dcerky a syna, nebudu ani popisovat. Měla jsem strach, že se k nim už nevrátím. Že to prostě nezvládnu. Nakonec jsem po týdnu odcházela domů necévkovaná a s pytlíkem. Na další týden.

A jak jsem na tom teď? Stále jsem v péči urogynekologa, mám diastázu, trpím na bolesti v bedrech a v oblasti hrudní a krční páteře. Cítím, jak slabý mám střed těla, jak povolené mám pánevní dno. Čeká mě dlouhá cesta.

Prozatím jsem začala s jógou, abych se dala dohromady jak fyzicky tak i psychicky, jemně a pomalu. CORE bude dalším krokem na mojí cestě.

Držte mi pěsti, prosím…