Bolest jizvy se nedala vydržet
Hedvika
První císař byl pro mě vlastně hodně náročný. Mám velice úzkou malou pánev, tak mě gynekolozka poslala na rizikovku. Tam mě doktor celou dobu krmil tím, že jsem přeci ženská, že budu rodit normálně. Přenášela jsem 4 dny a měla jsem pravidelnou kontrolu. Výjimečně tam nebyl doktor, ale zaskakovala doktorka. Ta mě postavila před hotovou věc, že jdu na císaře, že neodrodim přirozeně. Byla jsem dost šokovaná, když jsem jí řekla o doktorově výroku, že to půjde.
Ještě ten den jsem šla na příjem, večer mi odtekla voda, takže jsem šla na císaře rovnou. Po probuzení hrozné bolesti. Nechtěli mi malou ukázat, dokud nebudu schopna se o sebe postarat. Takže jsem se zvedla, s brekem se šla omýt, neustále v predklonu a v bolestech. Ani pak mi malou neukazali, že jsem na jipce, tak nemám nárok. Čekala jsem dalších 6 hodin na pokoj, abych konečně viděla malou. Chtěla jsem ji nakojit, vidět ji, obejmout, ale bylo to marné.
Bolesti byly neúnosné, stres snad stejně velký. Malou jsem viděla až 12 hodin po porodu. Byla jsem vyčerpaná, bolavá a nešťastná, že mi ji vozí jen na kojení. Až po dvou dnech mi ji konečně nechali na pokoji.
Co se týče jizvy, ukázali mi dva způsoby, jak masírovat, aby nedošlo ke srůstum. Žádné další informace, žádné upozornění o diastaze (netušila jsem, že něco takového existuje), prostě nezájem. Propustili mě s malou po 3 dnech v nemocnici.
Další půlrok mě trápily hrozné bolesti břicha, byla jsem několikrát na jipce, jaké to byly bolesti. Na vše jsem byla sama, chlapa jsem neměla.
Propadla jsem depresi, že nic nezvládám. Malá furt brečela, nespala. A když už usnula, byla vzhůru po 10 minutách a zase plakala.
Doporučené masáže jizvy jsem vzdala asi po dvou měsících pokusů, protože bolest byla nesnesitelná. Byla jsem tak na dně, že jsem zvažovala, že se malá bude mít v jiné rodině líp...
Byla jsem v té době v azylovém domě, kde mě donutili jít na terapii. Cca po roce po porodu se to začalo zlepšovat. Co se týče psychiky. Když byl malé rok, přestala jsem kojit, protože musela začít chodit na víkend do jeslí, abych mohla dodělat vysokou školu (neudělala jsem, byla jsem na vše sama a bylo to moc náročné).
Jakmile jsem přestala kojit, naučila jsem se kouřit, to bylo jediné, co od bolestí břicha ulevovalo. Na bolesti jsem si tak nějak zvykla, vždycky jsem si nějakou dobu probrečela, ale fungovala jsem dál.
O diastáze jsem se dozvěděla až asi 4 roky po porodu, byla jsem na fyzioterapii. Moc to nepomohlo. Jen na chvíli. Pak jsem to zkusila znovu po třech letech (po dalším císaři). To už bylo trochu lepší, ale tuším, že se diastáza zase vrací. Mám pocit, že diastazy se nedá zbavit natrvalo. Jakmile cvičení ukončím, zase se vrátí. Ale snažím se na to nemyslet, vždyť mám krásnou a šikovnou slečnu.
Snad jsem neodradila slohovkou, děkuji za vyslechnutí.
Jaký je váš příběh?
Sdílení pomáhá, napište mi jej na e-mail coreyoga@seznam.cz a přiložte 3 fotografie
