Měla jsem velké bolesti dělohy
Marie
Je mi 28 let a jsem máma dvou holčiček. První těhotenství bylo náročné hodně psychicky. Co se týkalo fyzické stránky, tak jsem hodně řešila mazání bříška, abych neměla po porodu strie (achjo ty reklamy:)).
Bříško jsem měla trochu větší, ale jelikož jsem byla vždy hodně hubená, tak rostoucí bříško bylo prostě víc vidět. Po přirozeném porodu jsem z porodnice odcházela se stejnou váhou, jakou jsem měla před těhotenstvím. Bříško bylo za chvilku pryč, zbyla mi jen dost vytahaná kůže. To mě trápilo, protože jsem pořád řešila, abych neměla strie, ale o vytahané kůži po porodu nikdo nikdy nemluvil.
Dva měsíce po porodu jsem se přihlásila na cvičení po porodu. Tam jsem zjistila, že mám diastázu asi na 1 prst. Na cvičení jsem byla ale jen 5x, protože přišla doba covidová a vše se zavřelo. Diastázu jsem víc neřešila, protože jsem měla jen malinké bříško. Všichni říkali, že nechápou, jak můžu po porodu vypadat tak dobře a hubeně, že to vypadá, jak kdybych ani nerodila.
Když dcera slavila rok, tak jsem zjistila, že jsem zase těhotná (plánovaně). Druhé těhotenství bylo fyzicky náročnější. Bříško rostlo hrozně brzo a rychle, bylo dost sestouplé. Od okolí jsem poslouchala, že určitě budu rodit předčasně. Našla jsem si gynekologickou fyzioterapeutku, která mě upozornila na to, že mám diastázu a měla bych si bříško vázat šátkem. To mi moc nesedlo, ale snažila jsem se, co to šlo.
Druhý porod byl opět přirozený (40+3), ale fyzicky náročnější. Nemohla jsem malou kvůli diastáze vytlačit. Díky skvělé porodní asistentce a manželovi se to ale nakonec podařilo.
V období šestinedělí jsem měla velké bolesti dělohy. Přežívala jsem díky práškům a jednou jsme museli i na pohotovost, aby mě prohlédli a nakonec usoudili, že je vše v pořádku a dostala jsem injekci na zavinování dělohy. Porodní asistentka mi říkala, že to mám kvůli té diastáze. Že se ta děloha nemá o co opřít, když mám ty svaly rozestouplé. Po šestinedělí jsem začala opět docházet na fyzio.
Fyzioterapeutka řekla, že mám diastázu opravdu velkou, že mi do břicha vloží celou pěst, a že jsem na začátku dlouhé cesty. Bříško zůstávalo, pořád jsem vypadala jako těhotná a jelikož byly zrovna teplé měsíce, tak jsem to psychicky nesla dost špatně.
Neoblékla jsem žádné staré oblečení, ve všem jsem byla tlustá a obléct plavky k vodě bylo největší utrpení. Začala jsem cvičit, koupila si cvičební program a pak od září začala docházet na nové skupinové cvičení. Tam jsem zjistila, že mám celkově špatné postavení těla.
Jsem rok od druhého porodu. Na skupinové cvičení docházím pořád. Moc mě to baví. Je to čas jen pro mě, potkám se tam s dalšíma maminkama, které řeší stejný nebo podobný problém. Čekají mě ještě další návštěvy na fyzio.
Bříško se zmenšuje, ale hooodně pomalu. Někdy je to fakt demotivující, ale když vidím pak porovnání fotek, tak malé pokroky vidím. Je to velká práce na sobě. Fyzicky, ale i psychicky.
Přikládám fotky. Snad pro někoho budou motivací, že to jde. Ikdyž opravdu pomaličku.
Jaký je váš příběh?
Sdílení pomáhá, napište mi jej na e-mail coreyoga@seznam.cz a přiložte 3 fotografie
